Dillí je úžasný pulzující tavící kotlík, v němž uslyšíte směsici rozmanitých jazyků a dialektů, zejména hindštinu, angličtinu a pandžábštinu. Pokud jde o podobu města, existují tu dva zcela odlišné světy: „starý“ a „nový“, jež představují naprosto rozdílné, jedinečné stránky této fantastické země. Hlučné Staré Dillí sloužilo jako hlavní město islámské Indie, zatímco rozlehlé Nové Dillí postavili jako imperiální hlavní město Britové.

Návštěvníci mohou snadno nahlédnout do obou světů, když se ve staré části města na půl dne ponoří do historie působivé Červené pevnosti, Páteční mešity nebo slavných bazarů, které dýchají středověkou atmosférou, a zbytek dne stráví v Novém Dillí nad napěněným kapučínem nebo ledovým koktejlem v některé z elegantních kaváren.

Dillí je největší město Indie (p o něm následuje Bombaji). Jeho součástí je Nové Dillí, hlavní město Indie. Dillí má téměř 19 milionů obyvatel (a leží v severní části země na rozloze 1 483 čtverečních kilometrů v průměrné nadmořské výšce 293 m. nad mořem. Na délku i na šířku má město kolem 50 km. Městem protéká řeka Jamuna, jedna z nejposvátnějších hinduistických řek.

Dillí je po Bombaji druhým nejbohatším městem v Indii a je domovem 18 miliardářů a 23 000 milionářů. Je jedním z nejstarších měst na světě a je nepřetržitě osídleno od 6. století př. n. l. Po většinu své historie Dillí sloužilo jako hlavní město různých království a říší, především pak Dillíského sultanátu a Mughalské říše.

Žádné jiné místo v Indii se nepodobá tomuto městu, jehož kamenné hradby dostávají v záři zapadajícího slunce barvu medu a jemuž se proto říká „Zlaté město“. Pohled na mohutnou pevnost, která se v holé poušti pne až k nebi, je nezapomenutelný; kouzlo nepomine, ani když se přiblížíte k jejím hradbám a ztratíte se v labyrintu uliček a bazarů. Tento pohled vrací nás do dětství a vyvolává vzpomínky na pohádky Tisíce a jedné noci, pohádky o nádherných nedobytných pevnostech v pouštích, o kupcích hledajících v těchto městech klidný nocleh a pohádkovém bohatství rádžů.

Džajsalmér je obrovský hrad z písku s přilehlým městem. Pevnost tyčící se vysoko na kopci Trikuta je živoucím památníkem dávno zapomenuté pouštní moci. Džajsalmér byl založen v roce 1156 na strategickém místě na trase velbloudích karavan směřujících z Indie do Střední Asie, což mu přineslo velké bohatství.

Džajsalmérská pevnost je změtí uzounkých uliček vytesaných do pískovce, v nichž se tyčí paláce a chrámy a spousty nádvoří. Uvnitř pevnosti najdete i komplex sedmi nádherných, vzájemně propojených džinistických chrámů ze žlutého pískovce.

Džajsalmér je také označovaný jako „zlaté město“ a nachází se v indickém státu Rádžasthán. Město leží v samém srdci Thárské pouštii, žije v něm necelých 70 000 obyvatel a je administrativním centrem distriktu Džajsalmér.

Město získalo své jméno po zakladateli Rao Džaisovi, „Džajsalmér“ znamená „pevnost na vrchu Džajsalu“. Přezdívka „zlaté město“ neodkazuje ani tak na naleziště zlata (která v oblasti nejsou) jako spíše na písek, který svou žlutozlatou barvou ve spojení se žhnoucím sluncem dává městu i okolí zlatou barvu.

Pevnost Džaisalmér se pne vysoko nad staré město a leží přímo v jejím srdci. Nahoru se vine klikatá dlážděná cesta skrz několik mohutných bran. Dříve stáli podél cesty obránci a sluhové, dnes ji však lemují stánkaři a obchodníci. Vnitřek pevnosti je zajímavý. Mezi hradbami je překvapivě málo místa. Většinu prostoru totiž zabírá pár uliček a mnoho domečků, ve kterých bydlí stálí obyvatelé. Mezi úzkými uličkami se potlouká několik krav, které likvidují „organický“ odpad. Až si v odpoledních hodinách prohlédnete městský palác a pár džinistických chrámů, čeká vás příjemné posezení na hradbách při západu slunce. Pohled do ploché krajiny je nezapomenutelný. Nikde žádná vyvýšenina, jen vy sedíte na obrovském hradu s mohutnými hradbami a před vámi se rudé slunce choulí ke spánku.

Haveli – vyzdobená sídla - Pod pevností v bludišti starého města je skryto několik překrásných paláců z doby, kdy těmito místy procházela slavná hedvábná stezka spojující blízký východ a dalekou Čínu. Velbloudí karavany proudily sem tam a obchodníci měnily afghánské opium a sušené plody za koření a hedvábí. Džaisalmér byl hlavním místem, kde se karavany na pár dní zastavily. Proto zde vznikl v roce 1156 opevněný palác pro rádžputského vládce. Později, během 19. století, začaly pod vysokými hradbami pevnosti vyrůstat bohatě zdobená panská sídla „haveli“. Šikovní obchodníci, kteří zbohatli na obchodu se šperky a jemným brokátem, si užívali svého úspěchu v božském luxusu. Sídla byla dobře zajištěna pro vhodnou cirkulaci vzduchu, aby odolala pouštním vysokým teplotám. Vnějšek haveli byl zdoben kamenými růžemi, které se daly v době slavností vyměnit za jiné. Pokoje byly vydlážděny mnoha zrcadly, která odrážela světlo z olejových lampiček. Ve třetím patře byla taneční místnost s fontánkou, kterou poháněli sluhové ruční pumpou.

Pár desítek kilometrů za branami pevnosti vás očekává tichá a věčná poušť Thár. A k poušti neodmyslitelně patří projížďka na velbloudovi. Jako mávnutím kouzelného proutku se můžete proměnit ve starodávné poutníky a vyrazit na džaisalmérské velbloudí safari.

​Džódhpur je druhým největším městem v indickém státu Rádzasthán, žije v něm více než 1 000 000 obyvatel.

Město bývá označováno jako „sluneční město“ pro své slunné počasí, které až na výjimky v oblasti vládne po celý rok.

Město bylo založeno v roce 1459 Raem Džódhou, který byl hlavou rádžputského kmene známého jako Ráthorové. Město se rozrůstalo díky penězům plynoucím z obchodu s opiem, santalovým dřevem, datlemi a mědí. Vlastní město Džódhpur se již dávno rozrostlo za hranice 15. století, ale blízkost a nádhera historického centra, které bývalo zastávkou na významné obchodní trase, přitahuje stále více turistů. Město se nachází pod velkým skalnatým útesem a je oděno do modrého kabátu. Proto občas bývá též nazýváno „modré město“, a to pro modrou barvu většiny domů ve staré části města.

​Zajímavá místa:
Palác Umaid Bhawan je jedním z nejimpozantnějších paláců, ale také jedním z nejnovějších. Tento královský monument ve stylu art deco vznikal zvláštním způsobem – na jeho stavbě byli zaměstnáni lidé během dlouhého období sucha. K jeho výstavbě bylo použito více než 90 000 m2 mramoru a pro dosažení zvláštních efektů byl také použit speciální druh pískovce nazývaný Chittar. Tento stavební projekt zaměstnával během patnácti let na 5000 lidí (v letech 1929-1943). Palác je pojmenován po svém staviteli, maharádžovi Umaid Singhovi (1876-1947), který byl také shodou okolností prezidentem Britské královské společnosti architektů. Objekt má celkem 347 místností, je největší soukromou rezidencí na světě a v současnosti část slouží jako luxusní hotel a malé muzeum.

Pevnost Mehrangarh leží na předměstí Džódhpuru na asi 125 metrů vysokém kopci. Je to jedna z největších pevností v Indii a opravdová dominanta města. Její stavbu započal už roku 1459 Rao Džódha, zakladatel Džódhpuru, nicméně nejdochovanější části jsou vesměs z období vlády Džasvanta Singha (1638-1678). Pevnostní hradby dosahují výšky až 36 metrů a šířky až 21 metrů. Jsou na nich k vidění pěkně zachovaná dobová děla, ale dnes nabízejí především nádherný výhled na město.

Džasvant Thada je památník z bílého mramoru postavený roku 1899 Sardarem Singhem jako vzpomínka na maharádžu Džasvant Singha II. Památník je složitě zdoben různými ornamenty vytesanými do mramoru. Tyto mramorové desky jsou velmi tenké, takže sálají teplo, když se do nich opírá slunce. K památníku patří také dvě další hrobky a Džasvant Thada je také tradičním místem kremace džódhpurské aristokracie. V přízemí stavby se nachází balkón, zahrada a také malé jezero.

Je město ve státě Rádžasthánu. K roku 2011 v něm žilo přes jednadvacet tisíc obyvatel. Puškar leží v západní části pohoří Arávalí na východním okraji Thárské puště. Od okresního města Adžméru je vzdálen necelých deset kilometrů severozápadně, od Džajpuru, hlavního města Rádžastánu, přibližně 150 kilometrů jihozápadně.

Jedinečnost tohoto místa spočívá v legendě, že Brahmovi na tomto místě upadl z rukou květ a z něj vznikla jezera v poušti– břehy největšího z nich dnes lemují gháty určené pro koupele v posvátných vodách. V Puškaru tak stojí jeden z mála chrámů zasvěcených bohu Brahmovi - Stvořiteli. Většina puškarských chrámů není tak starobylá, jak by se od svatého místa očekávalo. V 17. století ty původní totiž nechal srovnat se zemí Aurangzéb, vládce muslimské dynastie Mughalů. Nejvíce vyniká právě Brahmův chrám s červenou věží. Na dvou nedalekých kopcích stojí také menší svatyně jeho znesvářených žen Savitrí a Gajátrí.

Svaté jezero - Celé město dýchá poklidným posvátnem. Poutníci, kteří se sem sjíždějí z celé Indie, se shromažďují hlavně kolem jezera, vzniknuvšího z Brahmova leknínu. Na přilehlých ulicích se prodávají obětní květiny, vonné tyčinky a jiné svaté předměty nutné k vykonání bohoslužeb. Poblíž se scházejí i sádhuové, asketičtí svatí muži, jejichž jediným majetkem je zpravidla jen žebrací miska a skromný kus oděvu. K jezeru vedou tzv. gháty, schody zabíhající až do vody. Na gháty musí každý bez bot, což je v horkých letních měsících zkouška ohněm. V posvátné vodě pak ze sebe věřící smývají své hříchy.

​Na břehu pracují od rána do večera guruové, kteří pro věřící zájemce vykonávají tzv. púdžu, tedy rituální bohoslužbu. Na konci obřadu kněz zpravidla své svěřence obdaruje kusem červené příze, která se omotá kolem zápěstí. Cestovatelé mu říkají „puškarský pas“, protože nikde jinde toto není při púdže zvykem, a tak už zdálky poznáte toho, kdo se rituálu zúčastnil. Takovou púdžu může podstoupit i nehinduista, i když tak většinou činí jen kvůli exotickému zážitku.
Každoročně se několikanásobně zvýší počet obyvatel, když v době proslulého velbloudího trhu do městečka přijedou tisíce obchodníků i zvědavců ze západu.

Okolí studny je zdobené pozůstatky chrámu, hinduistickými sochami a rytinami. Stavba působí skutečně magicky, není proto divu, že mezi místními kolují pověsti o tom, že Chand Baori postavili duchové, a to prý dokonce za jedinou noc.

Je to malé místo známé především díky asi největší a nejbohatěji zdobené skupině džinistických chrámů v Indii, které pochází z 15. století.

​​Chrám Adinatha – ​hlavní chrám ležící uprostřed čtverhranného dvora, zasvěcený prvnímu z 24 Tirthankarů. Má podobný tvar jako chrám Chaumukha a v jeho středu stojí Tirthankarova socha nesoucí 4 obličeje, každý hledící k obloze. Třípatrová centrální místnost je obklopena otevřenými sloupovými síněmi (Rangamandapa). Hlavní místnost a předsály jsou také obklopeny sloupovím se 78 výklenky pro Tirthankarovy sochy. Základní vnější rozloha chrámu činí 66 x 68 metrů. K tomu patří vstupy na každé straně a celá budova stojí na trochu nakloněném podstavci (terase – Jagati), která u vstupu na jižní straně tvoří vysoký podstavec. Všechny vnitřní portály jsou třípatrové a vypadají jako otevřené balkóny, přístupné po schodech. Celý chrám je postaven z krémového mramoru a v celém chrámu se nachází 1444 pilířů.

Chrám Parshwanatha - pochází z poloviny 15. století je pojmenován po 23. Tirthankarovi. Parshvanatha je považován za historickou osobnost se narodil roku 872 př. n. l. a dosáhl věku rovných 100 let. Chrám má pro severní Indii typickou střešní nástavbu (Shikhara). Uvnitř chrámu se nachází socha z černého kamene, po jejíž hlavě se jako charakteristický znak Parshvanathy plazí vícehlavá kobra. Na všech stěnách jsou velmi pestře vyvedené postavy s erotickými motivy. Vchod do chrámu je obrácen k severu.

​Ágra je město na břehu řeky Jamuny v severním státě Uttarpradéš, leží 378 kilometrů západně od hlavního města Lakhnaú. Sama o sobě není nijak velkolepé město, skrývá však velký poklad, pomník lásky Tádž Mahal. Tádž však není jedinou zdejší atrakcí, Mughalové zde po sobě zanechali i skvělou pevnost a pár fascinujících hrobek a mauzoleí, jimž řeka Džamuna vytváří příhodné posvátné pozadí. Mughalský císař Bábur z ní učinil hlavní město v roce 1526 a po celé další století zažívala Ágra nevšední architektonickou činnost, neboť každý císař se pokoušel překonat grandiózní monument, který dali postavit jeho předchůdci.

​Tádž Mahal - Toto úžasné mughalské mauzoleum je nejobdivovanějším symbolem Indie, nejkrásnějším vyznáním lásky na světě. Tádž Mahal dal postavit císař Šáhdžahán na věčnou památku své druhé choti Mumtáz Mahal, která zemřela v roce 1631 při porodu čtrnáctého dítěte. Smrt Mumtáz císaři zlomila srdce tak, že se na spoustu let uzavřel před okolním světem a rozhodl se svůj smutek vetknout do grandiózní stavby, která mu ji bude navždy připomínat. Povolal ty nejlepší architekty a pustil se do díla. Na stavbě pracovalo zhruba 20 000 dělníků z Indie i střední Asie, aby zde vytvořili mramorové zástěny a intarzie z tisíců polodrahokamů. Stavba byla dokončena roku 1648 a snoubí se zde jemná a detailní, doslova šperkařská práce s mohutností celé stavby.

​Červená pevnost - Stavba mohutné pevnosti a paláce na břehu řeky Džamuny začala za císaře Akbara v roce 1565. Pak následovaly další přístavby, na nichž se podílel zejména jeho vnuk Šáhdžahán, který je dal postavit ze svého oblíbeného stavebního materiálu – bílého mramoru. Pevnost byla postavena především jako vojenská stavba, ale Šáhdžahán ji proměnil v palác. Uvnitř opevnění je labyrint budov, jenž tvoří pozoruhodné město ve městě.